Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K sepsání tohoro textu vede a) moje lenost b) můj notorický ageismus. Zkrátka, když už se tak pěkně sešla dvojice alb dvou superskupin různých progových generací, nedalo mi to nepostavit je proti sobě. Pojem superskupina je v případě progu poněkud nadužívaný, protože v téhle lehce incestní komunitě, kde každý hraje s každým, se to hvězdami jen hemží. Ale popravdě, kdy už sáhnout k tak zprofanované nálepce, když ne v případě setkání květinového krále Roineho Stolta a hlasu/zakládajícího člena YES Jona Andersona.
Pokud provedeme povrchní srovnání star faktoru, pak jejich spojení musí jasně dominovat nad FROST*, kteří jsou složení z progového mazáka Johna Mitchella (ARENA, KINO), bubeníka Craiga Blundella, mj. spoluhráče Stevena Wilsona, basáka Nathana Kinga (LEVEL 42) a vůdčí persony, zkušeného producenta Jema Godfreyho, který má na kontě spolupráce třeba s… ehm… platinovými ATOMIC KITTEN a cukroušem Ronanem Keatingem. Jo, jasně, to je ten týpek z BOYZONE. To je progová sada, co? O síle soupisek jasno, ale člověk ani nemusí sledovat ME ve fotbale, aby věděl, jak to s těmi hvězdnými jmény bývá.
Duel FROST* versus ANDERSON/STOLT není soubojem generací jen na papíře. Oba subjekty se hlásí k různým tradicím britského art/prog rocku. Nepřekvapí, že věčný éterický hipík Stolt, posílený jedním z art rockových guruů čerpá z bezedné duhové studny žánru, který vzkvétal v zejména v době, kdy zvonáče, volná láska a harmonie nebyly všem pro smích. FROST* mají naopak duše otevřené směrem k horké současnosti. Jejich příjemně introvertní, poklidně tepající prog rock je napojený na wilsonovskou lyrickou školu. To znamená, že se v žádném případě neuzavírá před soudobými vlivy - v případě alba „Falling Satellites“ je to především inklinace k abstraktní cheesy elektronice a prvkům trip hopu, které jsou aktuálně v kurzu na popové scéně. V testu élan vital tedy o parník vítězí FROST*, byť to staromilcům nemusí být po chuti.
Problém s albem ANDERSON/STOLT „Invention of Knowledge“ není to, že se všeho současného štítí a vegetuje v poklidném skanzenu hudebních zásluh. Člověk by se i povznesl nad to, že zestárlý Anderson zní trochu jako vyšeptalý prodavač spirituálních suvenýrů z krétské Mataly. Překonat se dá i občasné nutkání zařvat s Abem Simpsonem: „Vypněte ten hipísáckej kravál!“, když pánové za zvuku sitáru sypou z rukávu sladká slova so miraculous,somystical. Můj zásadní problém s deskou spočívá v tom, že plyne ve stejné emocionální hladině a záhy se stává jen příjemným ambientem na pozadí. Je to ambient pro lidi, kteří milují pocit, že čas se dá zastavit na medových lukách nostalgie a proměnit v dlouhý harmonický kouř. I když mě částečně tahle emoce dokáže zabavit na některých deskách Stoltových FLOWER KINGS (viz můj guilty pleasure vztah s „Adam & Eve“), v téhle batikované trafice ztrácím v krupobití harmonií a vinutých sól rychle nit.
Ne že by FROST* a jejich „Falling Satellites“ byli totálně strhující jízdou, ale přeci jen má jejich sladké plynutí více valérů. Baví mě kapely, které se nebojí otevřít vrátka současným popovým trendům a povědomé progové postupy jimi vkusně naředit. Říkejme tomu konflikt starého a nového, kristusek a měkkých tenisek, pestrobarevných košil a ležérních sáček. U mě jasně vítězí to druhé. Vzpomínky jsou fajn, ale člověk by neměl zavírat dveře realitě. 8:6,5 pro FROST*!
FROST*: Falling Satellites (Inside Out Music, 2016) Hodnocení: 8/10
ANDERSON/STOLT: Invention of Knowledge (Inside Out Music, 2016) Hodnocení: 6,5/10
Anderson/Stolt!
Frost jsem ještě neslyšel. Ano, jména Anderson/Stolt jsou silnější pojmově, což si uvědomují i příslušní pánové, neboť se nepojmenovali třeba Frost:)
Samozřejmě, že Anderson už nemá tak silný hlas jako dříve, nicméně hudba je tak krásná a upřímná, že kvůli tomu nedokážu strhnout ani půl bodu. Nechte ji plynout.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.